Nimrod - noční expedice, aneb jak to (ne)dopadlo po2.
Členy expedice jsme tentokrát byli: Bobr, Smíšek (Little), Míša, Chlebíček a já. Fakt, že se nás vyjímečně sešlo tolik nám připadal jako dobré znamení, tak jsme zostra se stany a spacáky (někteří) započali svou cestu do známa-neznáma. Počasí se na nás šklebilo pěkně podrazácky - vítr foukal přímo proti nám, ale přesto jsme z nějakého záhadného důvodu do kopce přímo letěli. A to přitom jediný opravdový nadšenec tohohle výletu byl Bobr. Touhle naší expres chůzí jsme tedy bez problémů dorazili k Nimrodu ještě za světla. Tentokrát na nás zívala jen prázdná okna a ani žádná cedulka nás potměšile nezvala dál. Majitelé v nedohlednu, všechno vypadalo zpustle a opuštěně. Zahnuli jsme tedy na Smraďoch, kde jsme si hodlali dát svačinu a pak vyrazit dál na Farskou. Pěkně jsme se usadili, Bobr tradičně prošťouchal zadní jezírko, aby nám to pod nos jó zavonělo, vystrašil Míšu již legendární Kiwiho maskou (taková lebko-zrůda) a já jsem se pustila do čtení původních výzkumů nám záhadného skautského oddílu. To už se začínalo šeřit, vítr dál foukal, stromy skřípěly a na rukou nám začala naskakovat husí kůže. Prostě ta pravá tajemná atmosféra. Sotva jsem přečetla pár řádek zaslechla jsem brnění jakoby od mobilu a pak něco jako melodické hlasy. Myslela jsem si, že to Bobrovi vedle mě zvoní mobil, ale to nebyl ničí z nás a navíc jediný další kdo něco slyšel byl Chlebíček, sedící naproti. Ten slyšel jen to brnění. Přisoudila jsem to svým občas-se-objevujícím halucinacím a četla dál. Přitáhly nad nás mraky - tma se prohloubila. Ještě než jsem došla k pasáži výzkumu, kde se mluví o hlasech, které lze v téhle lokalitě zaslechnout, uslyšel je Smíšek. Připadalo mu to jako takový ten dětský smích a pak jakoby lidský křik z dálky. (Tak jsou popsány i hlasy z výzkumů - nikdo z účastníků kromě mě je předtím nečetl...) Částěčně tuhle zvukovou kulisu slyšela i Míša, kt. seděla vedle něj. Já jsem byla ohlušená vlastním hlasem, jak jsem četla, takže nic. Chlebíček nemluvil a Bobr byl pořád ještě záhadně dobře naladěn. Čím déle jsem četla tím víc se na nás ze stran tlačila tma a dunění vichru ve větvích nám na odvaze moc nepřidávalo. Zničehonic, myslím, že to bylo někdy když jsem četla pasáž o Nimrodu (ale jistá si nejsem) se zablýsklo na obzoru přímo v mém úhlu pohledu. Musela jsem nadskočit dobrých pět centimetrů do vzuchu a ani ostatní se nezdáli být vidinou noční bouře zrovna nadšení. Ale řekli jsme si, že to nejdřív dočteme. Nevím jestli to přesně tak cítili i ostatní, takže teď budu psát hlavně z mého úhlu pohledu, ale čím blíž jsem byla ke konci textu, tím víc ve mě vzrůstalo napětí. Takový ten neúnosný nepříjemný pocit, že něco je špatně. U mě to došlo tak daleko, že posledních pár minut jsem četla jaksi automaticky aniž bych vnímala něco jiného než děsivé záblesky na obzoru a kvílivou temnou píseň větrem ohýbaných smrků. Bylo to jako slyšet skřípot nehtů o tabuli, který se neustále stupňoval. Sotva jsem dočetla, Smíšek vyskočil, že půjdeme domů. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že se to někdo odvážil říct takhle na rovinu nahlas. Bobrovi a Míše se sice chtělo jít ještě na Farskou, ale když jsem je informovala o useknuté hlavě, která tam byla jednou nalezena, alespoň Míša duchapřítomně změnila názor. Každopádně všichni chtěli okamžitě zmizet z toho místa. Všichni měli ten samý pocit jakoby na nás něco úplně řvalo: "Vypadněte! Utečte! Zmizte, dokud je ještě čas!" Řekla bych, že jsme začli všichni docela panikařit. Hlavně já jsem se bála, protože jak jsem koukala do světla baterky při čtení, teď po zhasnutí jsem nic neviděla a úplně mě děsilo, že než se stačím rozkoukat, už tam nikdo nebude. Jak se ukázalo, toho jsem se bát vážně nemusela, protože ostatní stáli pořád na dřevěné plošince a Smíšek mi navrhl, ať du první. Chápu, že to byl logicky podložený návrh, protože nikdo jiný s sebou koneckonců netáhnul dýku, ale já jsem se cítila jako bych byla první v řadě na popravišti. Nejhorší se mi zdál onen přechod z šálivého bezpečí otevřeného prostranství mezi svěšené ševelící větve jehličnanů. Jakmile jsme tam zkoprněle dokráčeli, vpravo před námi se objevilo pohybující se světlo. Asi není třeba popisovat všechny ty vystrašené výkřiky o oktávu výš typu: "Viděli ste to taky?" a "Co to bylo?" Naštěstí se ukázalo, že to jen za lesem projíždělo auto. Tímpádem jsme také zjistili nejkratší cestu na silnici. Tam se nám už zase trochu ulevilo, i když jsme ještě zdeptaní chvíli před každým autem uskakovali pod stromy. Hned potom jsme pádili dolů do Mariánek - to už i pršelo. Když jsme procházeli kolem Nimrodu, ostatní neměli zrovna dobrý pocit, ale mě přišlo, že tam tentokrát nic zlého není, dokonce jako bych cítila teplo přicházející směrem od domu. Od té chvíle jsem si alespoň já už přišla v bezpečí, což přisuzuju tomu, že s místními duchy/bytostmi se znám už od útlého dětství. Jakmile jsme kousek popošli bouře i déšť záhadně zmizely (Míša a ještě někdo dokonce tvrdili, že vůbec nepršelo.) Pro ostatní ta noční můra ale ještě neskončila. Míša i Smíšek nezávisle na sobě pozorovali jakousi shrbenou postavu, která přebíhala zprava doleva a sledovala nás až k lunaparku. Jednou jí snad zahlédl i Bobr a já jsem párkrát zaslechla něco jako zvláštní cupitání v lese podél asfaltky, po které jsme šli. Chlebíček mlčel a upíral oči dopředu, což mě vedlo k domněnce, že i on něco viděl. To mi později kluci potvrdili - něco o roztékající se ceduli? (Já když si to představím, tak se mi ježí chlupy v zátylku...) Bobr se nás snažil rozveselit různými vtípky, kterým jsem se nepřirozeně nahlas (dobře, tak až hystericky občas) smála. U lunaparku nás opustila i ona podivná bytůstka a my jsme si začali o tom všem povídat. Shodli jsme se, že nejhorší vlna strachu nás zasáhla přímo na Smraďochu. Pocity se víceméně nelišily. Na parkovišti nás pak opustil Chlebíček a my jsme se se zbytkem usadili v amfiteátru u Lesního pramene. Pak už se celkem nic nedělo, až na zahlédnutí černé postavy a podivného blíže neidentifikovatelného zvířátka v dáli, takže jsme pomalu zamířili domů. Většina souhlasí s tím, že už bysme tuhle expedici neměli opakovat (minimálně ne v tak nízkém počtu a bez zkušeného dospělého), protože nás tam očividně něco/někdo nechce, ale kdo ví - až se otřepeme...
PS: Táta mi doma sdělil, že pokud dýcháte ty plyny ze Smraďocha déle než 45 min., mají halucinogenní účinky. Bylo by to jednoduché vysvětlení, ale proč se nám teda něco takového nestalo i minule? Bylo to způsobeno jiným počasím=jiným tlakem, anebo prostě faktem, že při prvním pokusu jsme tam nehodlali zůstat až do půlnoci, jak byl náš původní plán teď?
Na další, doufám klidnější, akci se těší (ještě pořád trochu vystrašená)
Hobit
Komentáře
Přehled komentářů
Dost skvělý článek. Díky tomuto se tam chci vydat s nějakýma lidma, bydlím pár kilometrů od Mariánek takže by to neměl být problém...
Nimrodský duch existuje
(Jaroslav Kucera, 20. 8. 2010 22:27)Lidičky sem rád ze vás zajímaj ty to věci, Já sem působyl na Nimrodu 10let a když bude te mít zájem,můžu vám odvyprávět pár svích zážitků z Nimrodu a jeho okolí.tel 775 277 236.
hi..
(lucy, 21. 8. 2008 21:50)jak je bobr odvážnej:D asi se příště přidam ale upozorňuju že se budu hodně bát..
no,
(Hobie, 21. 8. 2008 13:56)tak já jak mi už otrnulo tak bych do toho taky šla znova, ale furt si říkam, že čim víc lidí tim líp...:-P ale když už tak co nejdřív dokud todle máme etě živě v paměti ať můžem porovnávat zážitky..
pochvala ač s dodatkem
(bobr, 20. 8. 2008 20:34)Mooc hezký článek ale nesouhlasim s tim že bych nechtěl už ve stejným počtu jít na nimrod co se mě týče tak bych klidně šel ve třech což bude asi dost těžký hledat ty tři odvážné a tzůstal bych tam aspon do jedný fakt bych si to zopakoval.
Vydám se tam v létě 2014
(Blaskin, 28. 2. 2014 23:06)